Ani cesta z Skyin Lingu do Khalci, závěrečná část této strany treku, nebyla lepší. Šlo se po silnici, která se zdlouhavě klikatila úzkým údolím, plná serpentýn, kde každý metr postupu vpřed musel člověk donekonečna opakovat. Osvěžující potok se celou dobu skrýval 30 až 50 metrů pod námi a tak jen provokoval svým zurčením zatímco my jsme se plahočili v suché a spálené poušti z každé strany ohrožováni sesuvy půdy.
Když jsme se konečně dovlekli do Khalci, čekalo nás opět zklamání: nic než spousta prachu, nějaký obchod a vojenská základna (později jsme zjistili, že na druhé straně za řekou je Khalci velmi půvabná vesnička se spoustou zeleně; jenže most byl dole v údolí a my už jsme na další dolu-nahoru prostě neměli síly). Tak jsem alespoň využil obchod ke koupi středně vychlazené limky (vychlazenou měli jen dvoulitrovku a to mi přišlo trochu moc). Zatímco jsem nakupoval, Anša se neúspěšně snažila zastavit autobus jedoucí naším směrem, t.j. zpátky do Likiru. Stejně asi nebyl náš... Podnikli jsme ještě jeden zoufalý pokus o zastavení "autobusu". Tentokrát zastavil, ale ukázalo se, že ne nám, nýbrž obchodu. Byl plný a navíc nebral turisty. Tak jsme se nakonec váhavě pustili do stopování. Jak se mi už stalo vícekrát, když se člověk pustí na nejistou půdu (abyste mi dobře rozuměli, stopování je pro mě strašně stresová záležitost; raději bych třeba šel den pěšky, než stopoval) a, velkohubě řečeno, svěří se Bohu do rukou, začnou se dít věci, že se nestačí divit. (Když o tom tak přemýšlím, podezřele hodně hluboce náboženských zkušeností mám spojených se stopováním; psychoanalitici náboženství by si na mě asi smlsli.) Každopádně k těm věcem, co jsem se nestačil divit. Asi po pěti minutách nám zastavil "All India Licensed Transport Truck", který jel odněkud z Kašmíru. Batohy nám řidič hodil na korbu, přikázal sundat boty a pozval nás do kabiny, zařízené trochu jako čajovna, velmi barevně a pro Evropana dost nezvykle. Palubní deska byla ze dřeva, sedadla žádná — člověk klečel (nebo seděl v tureckém sedu) na kobercích a chvílemi se snažil konverzovat s řidičem jazykem, který místy připomínal angličtinu. Po kolikáté se ukázalo, jak zásadním prostředkem je při komunikaci touto řečí asociativní myšlení! Cesta ale ubíhala pomalu, neb truck byl plně naložený a do kopců, kterých bylo hodně, se plahočil rychlostí podobnou rychlosti plně naloženého člověka. Vtipné bylo, že i v této rychlosti jsme měli (a využili) řadu možností předjíždět ještě pomalejší trucky. Než jsme plně docenili míru naší pomalosti, byli jsme chvíli dost nepříjemně napjatí, protože nás spletl most přes Indus dole v údolí, podle kterého se zdálo, že jsme naši cílovou destinaci přejeli a pomalu, ale jistě se vzdalujeme vytouženému cíli. Můj freneticky zapnutý chytrý telefon se po několika dnech příjemného odpočívání bez jakéhokoliv rušivého signálu marně snažil z kabiny trucku napojit na GPS satelity a určit naši pozici. Nakonec se mu to nepovedlo; místo toho nás uklidnila vesnice Saspol, která se nám zjevila ve chvíli, kdy se napětí stávalo velmi nepříjemným a užuž jsme začínali uvažovat o rychlém výsadku. Nicméně vlivem této zkušenosti jsme nakonec stejně vystoupili asi o kilometr dřív, než bylo třeba, prostě pro jistotu. Protože dle průvodce je zde obvyklé za stop platit, snažili jsme se řidiči vnutit nějaké peníze; neuspěli jsme, nakonec si vzal jen 20 Kč ("Czech dollar") na památku a na ukazování dětem.
Když jsme se s řidičem a jeho parťákem rozloučili, vydali jsme se přes písečné duny k Likiru. I když jsme, jak již bylo inzerováno výše, vzhledem k rychlosti trucku a sklonu cesty vystoupili předčasně, nerodarizili jsme tam nakonec možná o mnoho později, než kdybychom vystoupili správně. Jednak totiž truck zůstal stát na plácku, kde nás vyložil, asi si před dalším stoupáním musel trochu zchladit motor, druhak se oficiální příjezdová cesta do Likiru odpojuje z hlavní silnice pekelně daleko od vlastní vsi. Ve vesnici jsme tentokrát vyhledali oficiální kemp ("Camp Side"), nacházející se u jednoho vesničana na zahrádce, postavili jsme pod meruňkami stan a vyčkávali nabídnuté večeře.
