Brzy jsme dorazili do sedla od něhož byl nedaleko vrcholek s vlaječkama. Přišlo nám škoda vrchol jen tak minout, tak jsme v sedle nechali batohy a vyrazili na vrchol.
Jenže jak je na fotce vidět, nedaleko byl další vrchol. Tak jsme chvíli hráli hru vyle na támhleten kopec až jsme se nevědomky notně vzdálili od svých batohů a vyšplhali nad 4km. Nicméně kromě magickou hranicí 4000m a naším osobním výškovým rekordem jsme byli odměněni hlavně krásným výhledem do vedlejšího údolí na řeku Indus.
Po návratu jsme zjistili, že původně pusté sedlo je nyní plné německých a nějakých anglofonních turistů (vzhledem k tomu, že přespávali v Hemis Chupachu, museli vstávat hodně brzy). Byli jsme rádi, že kromě turistů byly v sedle i naše batohy, tak jsme je vzali a šupajdili dolů asi nejstrmějším klesáním celého našeho treku směrem k Tenisgamu. Ještě před Tenisgamem jsme obligátně zakotvili u řeky na oběd a polední siestu. Po obědě jsme začali tak trochu plánovat co vlastně budeme s dětmi v Mulbeku dělat, což trochu uklidnilo mou nervozitu a mohl jsem pak na chvíli spokojeně usnout. Kolem třetí jsme se pak zvedli a pokračovali v příjemné cestě dolů do Tenisgamu. Silnici lemovala spousta meruněk, které jsou zde velmi populární i mezi kravami.
Zanedlouho jsme pak dorazili do Tenisgamu a bylo třeba učinit rozhodnutí jak dál. Mastňácká varianta spočívala v sestupu na hlavní silnici a stopnutí nějakého vozu zpět do Saspolu či Likiru. Nakonec jsme se rozhodli pro náročnější variantu přes 4 tisícové sedlo do Khalci. To bylo třeba zapít. Akorát v obchodě měli jen dvou-litrové "Limčy" a protože se nic nemá přehánět, spokojili jsme se s půl litrem vychlazené koly, čímž jsme trochu pokazili nemastňáckost zvolené varianty. Hned nato jsme vyrazili do Tae. Cestou nás předjely dva školní autobusy a při sestupu do Tae jsme měli možnost obdivovat postupující místní elektrifikaci.
Vzhledem k tomu, že na transformátoru nebyly ani žádné výstražné cedule, usoudili jsme, že proud tu jde tak málokdy, že mít dráty vysokého napětí takhle pěkně po ruce vedle cesty je v podstatě bezpečné. Vlastně tady obecně na bezpečnost dost dbají, takže například spousta dopravních značek známých z Čech zde není vůbec potřeba. Namátkou třeba "Pozor padá kamení"...
Těsně před Tae byla krásně přehledná "Map of Resources" z které jsme nabyli dojmu, že projít vesnicí směrem k sedlu bude jednoduché. Naneštěstí realita vesničky již tak přehledná nebyla, takže jsme dost dlouho bloudili, než jsme našli cestu z vesničky do hor. Příliš tomu nepomohla ani aplikace "Soviet Military Maps", která ukazovala pozici s přesností nejvýš na pár set metrů ačkoliv se tvářila, že ukazuje pozici s přeností plus minus dva metry. Když jsme se konečně z vesničky vymotali, potkali jsme pár vesničanů, kteří nám potvrdili, že jdeme dobře. Protože však bylo na konci sklizně a vesničané v sobě zjevně měli něco ostřejšího, příliš jsme jim nevěřili. Pak jsme ale potkali nějaké vesničany ještě sklízející a ti nás uklidinili, že opravdu jdeme dobře a také že můžeme tábořit v podstatě kdekoliv. Kolem nich pobíhala spousta dětí z nichž jedno na nás tak výmluvně volalo čkolit, až jsme se nad ním slitovali a "čoklit", což bylo jediné anglické slovíčko, které umělo, jsme mu dali. Ještě chvíli jsme pak pokračovali v cestě a za posledními staveními jsme zastanovali v zatáčce cesty, kde jsme dle velikosti balvanů usoudili, že žádné vozidlo nepojede (i když v Indii jeden nikdy neví). Výhodou místa, kromě balvanů, byl i nedaleký zavlažovací kanál, který nám posloužil jako zdroj skoropitné vody. K večeři jsme měli brkaši s cibulí, akorát se ukázalo, že z hromady brkaší, co doma máme, Anša vzala tu, která potřebuje přidat mléko. Hmm. Nakonec jsme mléko nahradili miniaturním sáčkem creameru z letadla a brkaše byla docela dobrá. Pak už jsme se odebrali do říše snů.