Když už jsem se zmínil o vstávání na autobus, poznamenám, že z našeho malého soukromého průzkumu vyplývá, že zde podle místních každý autobus (bez ohledu na to, odkud a kam) jezdí vždy v půl osmé. Ten do Mulbeku, stejně jako pak ten do Kargilu jel také v půl osmé.
Na začátku Saspolu jsme uhli po malé silničce směrem nahoru do údolí a směle vyrazili hledat jeskyně se starými malbami, které tam údajně měly být. Asi po hodině cesty, když už pominuly všechny známky civilizace, nám začalo být divné, že jeskyně pořád nikde. My s Anšou jsme navíc už byli dost utahaní, tak jsme se rozhodli vrátit do vesnice. Cesta se v těch místech zrovna šikovně stáčela přes řeku zpátky po druhé straně údolí, tak jsme vyrazili. Krátce za mostem bylo opuštěné stavení a kousek od něj takový menší kráter, kde jsme po chvilce váhání s Anšou nechali bagáž. Od Toma s Adamem jsme si sice vzali naše batohy s věcma do Mulbeku, ale i tak se nám šlo o poznání lépe (měli jsme štěstí, že ten 3Tb disk byl skoro prázdný).
Protože jsme ani na této straně údolí jeskyně nenašli, dorazili jsme až do vesnice a rozhodli se, že před dalším průzkumem se zbavíme své bagáže úplně. Relativně rychle se nám podařilo najít GuestHouse "The Alchi View", ve kterém nám paní slíbila uložit věci, které jsme nechtěli tahat na trek. Ve vedlejším obchodě jsme pak nakoupili a ihned vypili (no dobře, většinu jsem toho vypil já) tři lahve "Limcy" (vyslovuj "Limka", ne "Limča"). Takto posíleni jsme se opět vydali hledat jeskyně. Místní nás poslali jakousi uličkou, jenže ta po pár metrech skončila a nebylo jasné jak pokračovat. Tak jsme notnou chvíli bloudili mezi baráčky a políčky. Ačkoliv jsme kolikrát museli chodit lidem po dvorku či zahradě, narazili jsme cestou jen na jednu babičku nesoucí kamsi těžkou kládu dřeva...
Nakonec se nám podařilo se ze zahrádek a dvorků vymotat a dorazili jsme zpět na cestu, kterou jsme šli ráno (proč mi to připomíná jisté verše z Kazatele?). Tentokrát nás naštěstí napadlo pozdvihnout své oči k horám a zde jsme spatřili, tak 150 metrů nad námi, něco, co vypadalo jako jeskyně. Tak jsme se jali stoupat a po chvíli se ukázalo, že co vypadá jako jeskyně, opravdu jeskyně je.
V jeskyních zrovna probíhala restaurace, tentokrát však byli všichni restauratéři místní. Vzhledem k tomu, co jsme slyšeli, mě celkem překvapila profesionalita jejich práce (nakolik tedy jako laik mohu soudit dle toho, že tam měli laptop a nějaké zeměměřičské (?) přístroje). Na mně se ale plně začala projevovat zapomenutá snídaně, takže jsem si jeskyň moc neužil a nenápadně se snažil směrovat ostatní zpět. To se mi po chvíli podařilo. Dole na cestě jsme se rozloučili s Tomem a Adamem a vyrazili pro naše batohy do kráteru. Kromě zapomenuté snídaně se na mně projevovalo i místní sluníčko, takže ve chvíli, kdy jsme dorazili k mostu přes řeku, jsem již byl skoro mrtvý. Měl jsem tak akorát sílu s úlevou zjistit, že batohy jsou pořád v kráteře, a přemístit je k řece, kde jsem v zápětí skončil.
Ve čtyři hodiny odpoledne jsme usoudili, že sluníčko již není tak nebezpečné a vyrazili směrem k Samdo, kam jsme zanedlouho dorazili. Zrovna když jsme se rozhodovali, kde asi tak přespíme, vynořil se na cestě před námi stařeček, který táhl obrovskou plynovou bombu. Něco nám začal říkat, ale protože jsem v tom nepoznal angličtinu, myslel jsem, že chce s bombou pomoct. Tak jsem mu s ní pomohl z příkrého kopce (ale bylo mi trochu podezřelé, že se na mne dívá, jako bych mu ji chtěl ukrást). Nakonec se ale ukázalo, že nechtěl pomoct s bombou, ale nabízel nám ubytování. Po krátké domluvě jsme s Anšou souhlasili a vyrazili za dědou, který teď už spokojeně nesl bombu v nůši na zádech. Převedl nás přes vratký most a křivolakou cestičkou mezi poli nás dovedl do celkem nově vypadajícího baráčku.
Pán nás ubytoval v moc pěkném pokoji na střeše a pak nás pozval na tradiční nápoj na uvítanou — chai (přeslazený, okořeněný černý čaj s mlékem). Chvíli jsme se snažili s nevelkými úspěchy zapříst konverzaci, ale pak jsme to vzdali. Pána domu nakonec nejvíc zaujala Anšina učebnice Ladačtiny, ve které si pak s velkým zaujetím listoval. Přesto jsme se od něj dověděli, že je dva roky vdovcem a paní, která nám vařila večeři (a uměla o poznání líp anglicky), je jeho dcera. Po chvíli nám nabídla čaj s máslem. Řekl jsem si, že jednou mne to stejně nemine a tak jsem nabídku odvážně přijal. Nakonec to nebylo tak hrozné, chutnalo to asi jako omastek. Když už na nás šla dlouhá chvíle, pán domu nám gestikulací ukázal, ať jdeme za ním. Venku na chodbě si pak přidřepnul k velké hromadě meruněk a začal je odpeckovávat. Tak jsme přidřepli k němu a nejdřív trochu nesměle mu pomáhali. Po čase se k nám přidala i jeho dcera. Ta měla zjevně praxi, protože hromada před ní ubývala stejnou rychlostí jako před námi zbylými třemi dohromady. Zprvu se zdálo, že hromada je nekonečná, ale když byl čas na večeři, z hromady už zbývala jen menší hromádka. Večeře byla výborná — rýže, čočka, květák a brambory. Po večeři přišla ještě nějaká babička, dcera pana domácího přinesla malé (32 denní) dítě a všichni společně se posadili před LED televizi a sledovali nějaký bollywoodský seriál. Ta LEDka nás v domě bez tekoucí vody a s děravou střechou trochu překvapila. Už jsme ale byli dost unavení, tak jsme dali domácím dobrou noc a odebrali se do našeho pokojíčku na střeše, kde jsme velmi rychle usnuli.