Údolí — Tenisgam — Tae — Katze

2015-08-27 00:00:00 Ladakh, Trek

Noc v údolí jsme částečně probděli kvůli sněžným leopardům (zvuky, kter vydává stan a potok zní v noci dost hrozivě). Později jsme se dozvěděli, že místní děti jim říkají "cheetah" a jejich obrázky nás vyděsili ještě více než zvuky našeho stanu. Každopádně ráno jsme si k snídani udělali radost škubánkami a pustili se do krátkého ale strmého stoupání.

Sněžný leopard

Brzy jsme dorazili do sedla od něhož byl nedaleko vrcholek s vlaječkama. Přišlo nám škoda vrchol jen tak minout, tak jsme v sedle nechali batohy a vyrazili na vrchol.

Vrchol s vlaječkama

Jenže jak je na fotce vidět, nedaleko byl další vrchol. Tak jsme chvíli hráli hru vyle na támhleten kopec až jsme se nevědomky notně vzdálili od svých batohů a vyšplhali nad 4km. Nicméně kromě magickou hranicí 4000m a naším osobním výškovým rekordem jsme byli odměněni hlavně krásným výhledem do vedlejšího údolí na řeku Indus.

Údolí Indu

Po návratu jsme zjistili, že původně pusté sedlo je nyní plné německých a nějakých anglofonních turistů (vzhledem k tomu, že přespávali v Hemis Chupachu, museli vstávat hodně brzy). Byli jsme rádi, že kromě turistů byly v sedle i naše batohy, tak jsme je vzali a šupajdili dolů asi nejstrmějším klesáním celého našeho treku směrem k Tenisgamu. Ještě před Tenisgamem jsme obligátně zakotvili u řeky na oběd a polední siestu. Po obědě jsme začali tak trochu plánovat co vlastně budeme s dětmi v Mulbeku dělat, což trochu uklidnilo mou nervozitu a mohl jsem pak na chvíli spokojeně usnout. Kolem třetí jsme se pak zvedli a pokračovali v příjemné cestě dolů do Tenisgamu. Silnici lemovala spousta meruněk, které jsou zde velmi populární i mezi kravami.

Kráva pojídající meruňky

Zanedlouho jsme pak dorazili do Tenisgamu a bylo třeba učinit rozhodnutí jak dál. Mastňácká varianta spočívala v sestupu na hlavní silnici a stopnutí nějakého vozu zpět do Saspolu či Likiru. Nakonec jsme se rozhodli pro náročnější variantu přes 4 tisícové sedlo do Khalci. To bylo třeba zapít. Akorát v obchodě měli jen dvou-litrové "Limčy" a protože se nic nemá přehánět, spokojili jsme se s půl litrem vychlazené koly, čímž jsme trochu pokazili nemastňáckost zvolené varianty. Hned nato jsme vyrazili do Tae. Cestou nás předjely dva školní autobusy a při sestupu do Tae jsme měli možnost obdivovat postupující místní elektrifikaci.

Elektrifikace

Vzhledem k tomu, že na transformátoru nebyly ani žádné výstražné cedule, usoudili jsme, že proud tu jde tak málokdy, že mít dráty vysokého napětí takhle pěkně po ruce vedle cesty je v podstatě bezpečné. Vlastně tady obecně na bezpečnost dost dbají, takže například spousta dopravních značek známých z Čech zde není vůbec potřeba. Namátkou třeba "Pozor padá kamení"...

Místní cesty jsou také úplně bezpečné

Těsně před Tae byla krásně přehledná "Map of Resources" z které jsme nabyli dojmu, že projít vesnicí směrem k sedlu bude jednoduché. Naneštěstí realita vesničky již tak přehledná nebyla, takže jsme dost dlouho bloudili, než jsme našli cestu z vesničky do hor. Příliš tomu nepomohla ani aplikace "Soviet Military Maps", která ukazovala pozici s přesností nejvýš na pár set metrů ačkoliv se tvářila, že ukazuje pozici s přeností plus minus dva metry. Když jsme se konečně z vesničky vymotali, potkali jsme pár vesničanů, kteří nám potvrdili, že jdeme dobře. Protože však bylo na konci sklizně a vesničané v sobě zjevně měli něco ostřejšího, příliš jsme jim nevěřili. Pak jsme ale potkali nějaké vesničany ještě sklízející a ti nás uklidinili, že opravdu jdeme dobře a také že můžeme tábořit v podstatě kdekoliv. Kolem nich pobíhala spousta dětí z nichž jedno na nás tak výmluvně volalo čkolit, až jsme se nad ním slitovali a "čoklit", což bylo jediné anglické slovíčko, které umělo, jsme mu dali. Ještě chvíli jsme pak pokračovali v cestě a za posledními staveními jsme zastanovali v zatáčce cesty, kde jsme dle velikosti balvanů usoudili, že žádné vozidlo nepojede (i když v Indii jeden nikdy neví). Výhodou místa, kromě balvanů, byl i nedaleký zavlažovací kanál, který nám posloužil jako zdroj skoropitné vody. K večeři jsme měli brkaši s cibulí, akorát se ukázalo, že z hromady brkaší, co doma máme, Anša vzala tu, která potřebuje přidat mléko. Hmm. Nakonec jsme mléko nahradili miniaturním sáčkem creameru z letadla a brkaše byla docela dobrá. Pak už jsme se odebrali do říše snů.