Samdo — Yangtan — Hemis Schupachu

2015-08-26 00:00:00 Ladakh, Trek

Ve středu jsme kvůli sluníčku chtěli ráno vyrazit brzo, ale v půl osmé se nám nechtělo vstávat a v osm zase byla připravená snídaně (původně jsme chtěli snídat v sedle) — chapati, slané máslo, marmeláda a "black tea" (sladký instantní zelený masala čaj). Takže z brzkého odchodu nakonec nebylo nic. Alespoň jsme se ještě dověděli, že do Saspolu jezdí autobus z Lehu i v zimě a že v Samdo jsou jen dva baráčky: v jednom bydlí náš pan domácí a ve druhém jeho bratr. Po snídani jsme zaplatili (cena trojnásobná než v Lehu nás trochu překvapila) a vyrazili.

Anša stoupá do sedla

Stoupání do sedla bylo nepříjemné, ale za hodinu jsme ho měli za sebou. Každopádně asi bylo dobře, že jsme ho nepodnikali na prázdný žaludek. Za sedlem v údolí byla vesnička Yangtan, do které jsme nakonec ale ani nesešli. Abychom neztráceli výšku, obešli jsme to po úbočí po nově vybudované silničce a Yangtan si prohlédli pěkně z nadhledu.

Vesnička Yangtan

Po cestě jsme potkali turistický kemp, jasnou známku toho, že i zdejší kraj začíná být součátí globální vesnice. Za Yangtanem se silnice vydala na okružní cestu do jednoho řádně zařízlého údolí, ale letmý pohled hluboko dolů k Yangtanu nás přesvědčil, že ta oklika stojí za to. Dole jsme v dálce viděli lopotící se postavičky, které se pomalu a namáhavě posunovaly krok za krokem vzhůru, zatímco my jsme si klikatou silnicí vykračovali pohodlně po vrstevnici. Co naplat, i vrstevnice musí jednou skončit a my jsme asi tak za hodinu došli k místu, kde jsme museli započít stoupání do sedla. Stoupání bylo ještě horší než ráno a navíc již naplno pražilo slunce. Postavičky z údolí se mezitím proměnily v sympatický Izraelský pár bez mapy, který se zdál být trochu ztracený, a smíšený postarší francouzsko německý pár, se kterým jsme si pak chvíli povídali v sedle. Ale to předbíhám. Sedlo bylo v tuto chvíli ještě notnou dávku metrů nad námi a metrů ubývalo jen velmi pomalu. Nakonec jsme usoudili, že než metry ubydou úplně, budeme muset zaplnit prázdné místo v Anšině bříšku. Na slunci se ale jí dost nepohodlně, tak začalo hledání stínu, komplikované neštastným krouživým pohybem země. Nakonec jsme usídlili pod jedním velmi hustým trnitým keřem a pustili se do fidorek, sucharů a jiných pochutin. V průběhu svačiny nás postupně předešly oba páry a my se cítili poněkud trapně, že naše původně nasazené tempo nám dlouho nevydrželo. Abychom zachránili naši čest, rychle jsme dojedli a vydali se opět na cestu vzhůru. Postup jsme (alespoň já), počítali podle telegrafních sloupů, které ale, narozdíl od básničky o mašince, ubíhaly velmi pomalu (navíc většině chyběly porcelánové konvalinky; k místnímu elektrickému vedení se ještě vrátím někdy příště). Ačkoliv bylo telegrafních sloupů tolik, že dřevo na ně určitě museli dovážet až z centrální Indie, nakonec přeci jen přišlo sedlo a s ním i úleva od těžkého batohu. Do sedla po chvíli, která byla na mou ješitnost dost krátká, dorazila i Anša s francouzským párem. Když jsme nabrali dech (což v místním řídkém vzduchu trvalo poměrně dlouho), poprosili jsme se vzájemně o vrcholové foto. Vznikly z toho dvě skupiny fotek z nichž v mém foťáku naneštěstí skončila jen ta méně zajímavá ;-)

Vrcholové foto v sedle mezi Yangtanem a Hemis-Chupachu

Když jsme skončili s fotografováním, zapředli jsme s našimi společníky rozhovor. Ukázalo se, že se kdysi potkali na Budhistické meditaci v Indii a pak, protože je domů nic netáhlo, v Indii dvacet let zůstali a procestovali jí křížem krážem využívajíce tehdejší síly západoněmecké marky. Už si nevzpomínám, jestli nám říkali, co je přimělo nakonec se vrátit do Evropy a usadit se ve Španělsku. Indie jim ale oběma scházela natolik, že se rozhodli sem pořádat skupinové výpravy a zrovna teď sondovali terén pro jednu takovou výpravu. Říkali, že mají v plánu projít podobný trek jako my, ale zakončit ho v jednom z místních klášterů, kde chtěli zjistit, zda by se tam mohla ubytovat větší skupina lidí. Povídání bylo příjemné, ale nakonec jsme stejně museli opět nasadit batohy a vyrazit dolů do údolí.

V Hemis-Chupachu jsme se utábořili u mostu přes řeku a kvůli polednímu vedru přerušili putování. Místo bylo k obědu jako stvořené — topolový háj (už si přesně nepamatuji, co to bylo za stromy, ale jiné zde skoro ani nerostou; každopádně to byly "baby" topoly) poskytující stín, nedaleko zurčící říčka... Uvařili jsme si k obědu kotel čočky s cibulí, smočili nohy v řece a já jsem se na pár hodin zamyslel na pohodlné karimatce.

V půl čtvrté jsme už byli zase na cestě. Ještě jsme si prohlídli místní "novobarokní" sochu Budhy z pozlaceného betonu, která čněla nad vesnicí:

Novobarokní Budha v Hemis-Chupachu

a pak jsme pokračovali v cestě do sedla. Ta byla tentokrát příjemná a bez přehnaného stoupání, jen Anša si trochu stěžovala na sluníčko. V sedle byla, jako obvykle, brána s modlitebními vlaječkami a, poněkud méně obvykle, dvě místní verze ToiToi "public convenince" (na fotce jsou to ty dvě plechové budky vpravo):

Sedlo s Toi-Toi-kama

Za sedlem následoval strmý sestup a když jsme po cestě narazili na potok (tedy spíš velmi ubohé, chudé a nedokonalé ztvárnění idey potoka s průtokem cca mililitr za vteřinu), po troše váhání a dohadování jsme se rozhodli nepokračovat do Tenisgamu, ale utábořit se zde. Pak ještě následovaly dohady o místě táboření (Anša preferovala rovné a suché místo trochu níže v údolí, já jsem prosazoval pěkné, ale trochu vlhké místo u "potoka" na rozcestí), ale Anša už byla notně znavená, takže netrvaly dlouho. Já jsem si ještě natrhal něco místních aromatických bylin do bot a po rychlé večeři jsme se uložili ke spánku, abychom ráno stihli vyrazit brzo, ještě než sluníčko začne pořádně pálit.

Nocleh v údolí